Historie

Život je příliš krátký na to, abyste četli špatné knihy.

Historie české literatury

Počátky českého písemnictví jsou úzce spjaty s prvními státními útvary na českém území a především s přijetím křesťanství. Stopy předchozí ústní slovesnosti se však objevují i ve vznikající slovesnosti písemné a provázejí ji v celé její další existenci. První písemné památky z období takzvané Velkomoravské říše byly psány v uměle vytvořeném jazyce staroslověnštině, který zvolili věrozvěstové Cyril a Metoděj pro bohoslužebné účely. Zároveň bylo vytvořeno i písmo, které umožnilo těmto dílům přežít nejenom do počátků přemyslovského státu, ale v opisech též do dob pozdějších. S rozmachem přemyslovských Čech se počala objevovat rovněž literatura psaná latinsky, což souviselo se spory mezi zastánci slovanské a latinské liturgie. V obou těchto jazycích vznikaly nejdříve životopisy světců, takzvané legendy, které vedly posléze k rozvoji dějepisného žánru, kronik. Mimořádným dílem je latinsky psaná Kronika česká, jež vznikla v první čtvrtině dvanáctého století a jejímž autorem byl děkan pražské kapituly Kosmas. Duchovní píseň Svatý Václave, jejíž vznik se klade na přelom dvanáctého a třináctého století, se ve století patnáctém rozrostla o další sloky a v chorálové podobě se zpívala při všech významných dějinných událostech a stejně jako staroslověnská píseň Hospodine, pomiluj ny je dodnes vnímána jako národní symbol. 

První česky psaná kronika

V průběhu třináctého století začal vzrůstat počet děl psaných česky a ve století čtrnáctém předčily české texty latinské v kvalitě i kvantitě. Z obav o zachování svébytnosti českého státu vznikla v té době kronika řečeného Dalimila, která je nejen česky psána, ale také zdůrazňuje a vyzdvihuje dobré vlastnosti českého národa. V období vlády Karla IV., českého krále a císaře říše římské, se Čechy staly centrem středoevropské kultury a vzdělanosti. Tento panovník založil nejstarší univerzitu na sever od Alp – Universitas Carolina (Karlovu univerzitu), v prostředí jeho dvorské kanceláře vznikla spisovná němčina a sám král sepsal latinsky svůj životopis – Vita Caroli – a legendy o sv. Václavu. Soudobou česky psanou literaturu příkladně reprezentoval vysoce vzdělaný zeman Tomáš Štítný ze Štítného, jehož traktáty s náboženskou, ale i obecně společenskou tematikou dosáhly značného ohlasu a jsou pozoruhodné i po stránce jazykové. Písemnictví ve čtrnáctém století již pokrývalo většinu žánrů, od milostné lyriky až k dílům didaktickým. To se však radikálně změnilo v následujícím období husitské reformace, kdy literární projev zpřísněl a zvážněl, některé žánry vymizely vůbec a tvorba odrážela náboženské a mocenské zápasy. Převážná část literárních děl vycházela z podrobného studia biblických textů. Nejvýraznější postavou, která dala celému reformačnímu hnutí v Čechách jméno, byl katolický kněz Jan Hus. Své teologické spisy psal dílem česky, dílem latinsky a usiloval v nich o mravní nápravu církve a jejím prostřednictvím o nápravu celé společnosti. Zasáhl též do podoby českého pravopisu, neboť přispěl k jeho zjednodušení. Jeho dopisy přátelům z vězení v Kostnici jsou obsahově i formálně pozoruhodné. Zvláštní postavení měly v období po Husově upálení roku 1415 válečné písně jeho následovníků. Zejména proslul chorál Ktož sú Boží bojovníci, při jehož zaznění se někdy dávala nepřátelská vojska rovnou na útěk. 

Pokus o sjednocení Evropy

Po letech válek a politických změn přinesl zklidnění nástup nedynastického panovníka Jiřího z Poděbrad, českého krále od roku 1458, který proslul též svým mimořádným, i když neúspěšným pokusem o mírové uspořádání Evropy. Jeho manifest Poselství křesťanským vládcům Evropy je prvním skutečným návrhem evropského spojenectví, k němuž dochází po půl tisíciletí až nyní. S určitým zpožděním, ale s neopomenutelným vlivem na autory různého náboženského smýšlení se v patnáctém století začal uplatňovat vliv renesance a humanismu. K jeho šíření přispěl vynález knihtisku, jenž se rozšířil i do Čech na sklonku patnáctého století, a ve století šestnáctém zde už pracovala řada tiskáren, což značně usnadnilo rozšiřování literatury mezi čtenáře. Pod vlivem humanismu vznikala díla básnická i prozaická, cestopisy, ale též díla odborná, například právnický spis Viktorina Kornela ze Všehrd. Jednota bratrská, ryze česká reformovaná církev, mající v době pobělohorské značný význam, dala díky svým duchovním vzniknout celé řadě závažných děl, zdůrazňujících potřebu vzdělání a pozvednutí kulturní úrovně národa. Jedinečnou postavou Jednoty bratrské významu skutečně světového je Jan Amos Komenský (Comenius), nazývaný učitel národů. Ačkoliv byl sám těžce postižen politickým zvratem v Čechách a následnou třicetiletou válkou a převážnou část svého života prožil v exilu, je dodnes v mnoha směrech nezpochybnitelnou autoritou. Významná jsou především jeho díla pedagogická a didaktická, jako učebnice latiny Ianua lingarium reserata (Brána jazyků otevřená), Orbis sensualium pictus (Svět v obrazech) a Didactica magna (Velká didaktika). Do umělecké literatury spadají nejen jeho verše a teoretické úvahy, ale i významná díla beletristická, z nichž nejznámější je alegorie Labyrint světa a ráj srdce.  

Baroko a emigrace

Doba barokní, spojená v Čechách s první hromadnou emigrací protestantské šlechty a vzdělaného měšťanstva, znamenala pro naši literaturu opět žánrové zúžení. Souviselo s tím, že autoritami byli převážně katoličtí duchovní. Bohatá však byla poezie a duchovní píseň, což dokazují početné kancionály dochované ze sedmnáctého a osmnáctého století. Významnými hudebníky této doby byli například hudební skladatel Adam Michna z Otradovic nebo vzdělaný jezuita Fridrich Bridel. Do tohoto období můžeme klást též vznik české literatury vědecké, která se projevila nejprve v oblasti dějepisectví a v celé šíři se pak rozvíjela až do století devatenáctého. Vědecká literatura se psala latinsky nebo německy a autory těchto děl byli převážně vzdělaní jezuité. Ti se však namnoze vyznačovali také snahou o zachování českého jazyka a národního uvědomění. Za všechny jmenujme Bohuslava Balbína a jeho Rozpravu na obranu jazyka slovanského, zvláště českého.  

Obrození českého jazyka

Na konci osmnáctého století byla čeština vůči němčině v defenzivě. Na tento stav zareagovalo kulturní a později i politické hnutí, jež usilovalo o znovupovznesení českého jazyka, kultury i umění. První polovina devatenáctého století se proto označuje jako národní obrození. Česká literatura tehdy potvrdila svoji životaschopnost a vytvořila díla, která bezpochyby patří k vrcholům evropské literatury. Jmenovat můžeme například romantickou básnickou skladbu Máj Karla Hynka Máchy, balady Karla Jaromíra Erbena nebo prózu Babička Boženy Němcové. Českou poezii i prózu druhé poloviny devatenáctého století významně ovlivnily umělecké směry prosazující se v ostatních evropských zemích. Česká próza tak vycházela například z podnětů realismu (Alois Jirásek, Karel Václav Rais, Karel Klostermann), naturalismu (Josef Karel Šlejhar, bratři Mrštíkové), symbolismu (Otokar Březina), impresionismu (Antonín Sova, Fráňa Šrámek), dekadence či anarchismu (S. K. Neumann). Z významných básníků tehdejší doby nesmíme opomenout Jana Nerudu, Svatopluka Čecha nebo Jaroslava Vrchlického. O přelomu devatenáctého a dvacátého století lze hovořit o jako o belle époque. Na českém území vznikla vrcholná díla pražské německé literatury (dodnes inspirující Franz Kafka nebo Max Brod) a v reakci na první světovou válku například světově proslulá próza Osudy dobrého vojáka Švejka Jaroslava Haška. Významným autorem první poloviny dvacátého století pak byl Karel Čapek, který napsal řadu filozoficky závažných próz a dramat, jež prošla jevišti celého světa. Česká literární avantgarda (Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, Karel Teige, Konstantin Biebl, Vladislav Vančura) vytvořila nejen specificky český literární směr nazývaný poetismus, ale ve třicátých letech také osobitě rozvíjela podněty surrealismu. Během druhé světové války vznikl rovněž civilistní proud poezie věcnosti (Ivan Blatný, Jiří Kolář nebo Josef Kainar). 

Socialistický realismus, exilová tvorba, současnost

Po druhé světové válce se české umění dostalo pod diktát marxistické ideologie a takzvaného socialistického realismu. Mnozí autoři přesto hledali prostor pro svobodnou tvorbu – někteří emigrovali, jiní v zahraničí publikovali, další hledali náhradní prostory pro tvorbu a neoficiální komunikaci. V exilu tak vznikala například díla Milady Součkové či Egona Hostovského. Významnou etapu představovalo politické uvolnění v průběhu šedesátých let, kdy v konfrontaci s nedávnou minulostí vznikly prózy Milana Kundery, Josefa Škvoreckého, Bohumila Hrabala, Arnošta Lustiga či Ladislava Fukse. V žánru absurdního dramatu se dočkal světového uznání Václav Havel. V poezii se vedle proudu věcnosti znovu zhodnotily avantgardní přístupy – vrcholy české poezie tohoto období však pocházejí především od osobitých básníků-solitérů (Vladimír Holan, Oldřich Mikulášek, Jan Skácel). Po ruské okupaci, za takzvané normalizace, byla literatura prohlášena za jednoho z viníků událostí roku 1968, čemuž odpovídala i míra restrikce vůči spisovatelům, kteří nebyli ochotni sloužit režimu. Literatura se tak rozpadla do tří proudů: exilového, samizdatového (literatura šířená pomocí strojopisů) a oficiálního. Básník Jaroslav Seifert získal v roce 1984 Nobelovu cenu za literaturu, Milan Kundera se pak prosadil jako jeden ze spisovatelů světového významu. K propojení tří větví české literatury došlo až po pádu komunistického režimu v roce 1989, kdy se začala vydávat řada dříve zakázaných či zcela zapíraných děl a autorů, která se až nyní dočkala oficiálního vydání. Vedle nich však do literatury začali vstupovat také nové osobnosti, například prozaici oslovení poetikou postmoderny (Jáchym Topol, Michal Viewegh či Miloš Urban).

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat